Chaos a mystický svět víry

Dnes dýchá každý záští, polyká nenávist, proklíná vše, co považuje za nepřátelské, s neměnnou vášní, jako by byl k zuřivosti předurčen. Inkoust na stránkách novin i záběry, které vysílají televize, elektromagnetické vlny rádií skřípou v našich uších jako zlověstný křik mnoha míst – hor i vod, údolí i výšin; útočí na naše oči jako fotografie, nad nimiž se chvějeme, otevírají rány v našich srdcích. Přestože příběhy nenávisti, o nichž slýcháme každý den a každou noc, nás děsí a onen zlověstný křik, tísní naše srdce, je jen málo těch, kteří se tuto nemoc snaží vyléčit. Jejich myšlenky míří jinam, ale vždy se setkávají v jednom: peníze, finanční prosperita a úspěch.

Pocity klamou a touha stravuje,
jejich pohled je plný pohrdání tím, co je odevzdáno Bohu.
Akif

Jen málokdo se dokáže od tohoto pohledu oprostit; nejsou rozdíly mezi tím, co je kolektivní, a co ne, mezi kapitalismem a komunismem ani mezi nimi a liberalismem. Přirozená distance – mezi těmi, kteří věnují svůj život úvahám o jídle, pití, odpočinku a vydělávání peněz, příjemnému trávení času, a jinými, kteří cítí povinnost plynoucí z neměnné přirozenosti – se den za dnem zmenšuje. Základní rozdíl mezi těmito póly se postupně smývá a lidstvo hledá nový směr.

Náboženství, zbožnost, morálka, svobodné myšlení, naše schopnost pochopit umění nemají velkou váhu; moc se stala zhoubnou, fantazie na sebe vzaly podobu myšlenek, které se vnucují ostatním. Bylo pro mě těžké pochopit vnitřní drama tohoto šíleného fanatismu. V době, kdy se osvícenectví široce rozšířilo a intelektualismus je na svém vrcholu, sugeruje představa, že by se věda a ignorance měly setkávat na jednom místě, přes vzdálenost, která by mezi nimi měla existovat, temné spiknutí a ukazuje, že vážné problémy skutečně existují. Takové protiklady v nás vzbuzují dojem, že emoce některých lidí jsou míle před jejich rozumem.

Věřím, že v temných dobách, když se protiklady proplétají, různé části společnosti zahlcuje chaos, temnota zahalila Zemi, podzemí vládne tomu, co je nad ním, když jsou polemika a dialektika tolik populární, když jsou klepy, zvláště pro média, přijatelným marketingem, životy jiných jsou naším vlastním živobytím, duše jednoty byla otřesena a různé skupiny jsou rozptýleny všude, naděje jsou rozbity a vůle paralyzována, když duše vzdávají svůj boj s touhou, je potřeba obrátit se ke spirituální sféře a naslouchat svému vnitřnímu světu, odtrhnout se od temnoty světa fyzického a vplout do magické atmosféry srdečného duchovního života.

Ti, kteří neupadli do letargie a dokáží se co nejdříve navrátit, pocítí kouzlo svého vlastního nitra; nešťastní, kteří se navrátit nedokáží, dál cítí odpor, nenávidí, urážejí, lžou a cítí opovržení; nevymaní se z rozkladu a zatvrzelého nesouhlasu, a i když nad nimi vysvitne slunce, jejich myšlenky i sny budou temné, budou vždy hledat temná místa, na nichž se mohou skrýt, a temné kouty, aby v nich žili.

Doufám, že dokáží pocítit radost požehnaných dní a nocí, které prožíváme, když všude dosahují proudy světla. Doufám, že i oni ve svých srdcích opustí herezi, ateismus, nejednotu a odpadlictví a dokáží respektovat názory a postoje každé duše. Tato přání se jednou možná naplní, ale ti, kteří se prohlašují za nepřátele Boha, proroků, náboženství a zbožnosti, ti, kteří se jednou oddali materialismu, šílenému odmítání božství, ti, kteří se topí v pohyblivých píscích anarchie a nihilismu, nedokáží nikdy tento oživující vzduch vdechnout. Pane, dej Se jim poznat a uvolni řetězy, které svírají jejich srdce.

V každém společenství existují lidé, kteří mají sklon opustit svou víru, a již mnohokrát se takoví lidé vymkli kontrole. Jiné společnosti nemají tak mocná místa, v nichž by mohly hledat úkryt, když čelí slabosti. Mají myšlenky, které tiší, víru, která sjednocuje, dny a noci, které se chvějí radostí, a okázalé svátky, jsou ale zbaveny vší posvátnosti. Jsou jako ohňostroje: na moment zazáří a potom zmizí; dávají jen dočasné potěšení, jsou efemérní a fyzické, neslibují nic proti radosti spirituální. Jejich slovy, nikdo nemůže pocítit velikost víry v Boha, ani duše nejsou osvobozeny od hranic času a prostoru; vše začíná ve falešném a přechodném štěstí a děje se v deliriu věcí. Vše se mění jen v bolestné vzpomínky, politováníhodné sny a zklamané naděje a nakonec prostě zmizí.

Jsme-li úzce svázáni s Bohem, každý zvuk, každé slovo a čin je milé jako dětská říkanka. Nasloucháme jim jako melodii, dopadají na nás jako déšť, jehož poklady vstřebáváme. Měsíc se mění každou noc, jako by ukazoval, že některé okamžiky jsou šťastné, slunce stoupá nad horizont při každém úsvitu a probouzí naše city a myšlenky v novém čase tak, že je naše sny následují a přinášejí vzpomínky na řeku Kawthar, která je příslibem nebe. Minulost se stává závojem mnoha barev spuštěným před našima očima, šťastná budoucnost je vrcholem našich snů a očekává nás s otevřenou náručí. Prožíváme po tom, co jsme se osvobodili z úzkých cel času, včerejšky, zítřky i dnešky zároveň jako andělé a cítíme radost překonání času. Pro ty, kteří nepijí ze stejného pramene jako my, je nemožné pochopit posvátné hloubky, v nichž ztrácíme své já, ani štěstí a radost, které proudí jako řeky ráje.

Naše víra, naše myšlenkové horizonty a naše chování – vlastnosti, které náleží šťastlivcům, i pomýleným národům obývajícím tuto část světa – jsou kultivovány a obdivovány, protože rostly z půdy kolektivní osobnosti. Taková situace neexistuje v žádném jiném společenství a ti, kteří nás poznali, nepotřebují mnoho času, aby si tohoto rozdílu všimli. Posvátná vážnost našich srdcí a nadšení duší, jako voda plynoucí mezi skalami, je cítit i slyšet. Ti, kteří naslouchají našim slovům, slyší melodie bolesti odloučení zaznívající spolu s nadějí; slyší tóny sjednocení, sladkého vnitřního hledání domova. Šeptáme, „ó, nosiči vody, spálily mě plameny lásky, podej mi ještě pohár,“ a zároveň říkáme, „ochutnal jsem z medu lásky, podej mi ještě pohár vody,“ a tak dokážeme obrátit svůj zármutek v úsměv. Naše jazyky mluví někdy o lásce, někdy o vyčerpání. Přestože ostatní mohou zranit, my v nich, stejně jako Rúmí, slyšíme vždy báseň touhy po světě, který jsme opustili, abychom mohli přijít sem.

Láska i vyčerpání jsou pro nás prosbou jazyka duše, který pramení v bolestné touze po věčnosti. Naše víra a pocity nás unášejí do světů za, cítíme téměř smutek i radost zároveň. Smích i pláč jsou pro nás tóny jediné melodie. Odpovídáme bolesti, která se vzdouvá v naší hrudi, s úsměvem na rtech, tak jak nám do očí stoupají slzy, naše vědomí se barví jako růže v rajských zahradách.

I když to pro jednotlivce nemusí být snadné, naše spojení s Bohem je tím nejpřirozenějším postojem, který můžeme zaujmout. Náš vztah k Němu je jako kouzlo, které mění všechny okamžiky našeho života v radost a nadšení. Naše srdce, která bijí city k Němu, se znovu plní snem tohoto pohledu. Dokážeme prožít hořkost podzimu našich srdcí, protože máme radost jara. Naše srdce zaujímají ty nejzáviděníhodnější postoje díky svým instinktům a radosti, která vyplývá ze spojení s Nejslavnějším. Přeměněna nás naše srdce nechávají pocítit osvěžení radosti, nové otevření a odhalení, i když nás naplňuje smutek a bolest. Radost nebo zármutek, uvolnění nebo hořkost, všechny tyto pocity procházejí přeměnou v našich srdcích bijících vírou a promlouvajících k nám o těch nejpřirozenějších a nejskutečnějších očekáváních.

Zažíváme okamžiky snadné i obtížné, sladké týdny a hořké dny, světlo a temnotu, které míjejí jako den a noc. Pijeme ale nepřekonatelnou laskavost a radost z dlaní všech těchto strastí, protože máme svou víru, své spojení s Jediným a svou naději! Ti, kteří nevidí zkoušky a potěšení jako výsledek jediného, propadnou nekončící agonii, zatímco my chápeme jasně, že vše bude proměněno v hluboký soucit. Zakoušej život s jeho hořkými i sladkými fazetami jako Kawthar ve všem, co jíš a piješ, v každém místě, které obýváme, se všemi překrásnými objevy našeho vnitřního světa, na všech vlnových délkách, a pocítíš, jak se hořkost rozpouští tváří v tvář štěstí a bolest odeznívá v potěšení, ucítíš, jak naše životy plynou do zářících jezer. Naše smrtelnost je proměněna ve věčnost, usmíváme se, i když pláčeme.

V našem světě vystupují víra i očekávání ze srdce a tkví tak hluboko v našich životech, že každá jejich kapitola nám propůjčuje křídla modlitby a přivádí nás k branám příštího světa. Tam mohou naše duše pít z krás nebes. Jako bychom s nimi vdechovali vůně ráje. I když se necháme strhnout denním životem, volání k modlitbě, píseň oslavující Boha, rozmanité zvuky modliteb, odříkávání Božích jmen, ti, kteří Mu vzdávají dík, vyslovují Jeho jedinost, a nechávají svá slova proudit z oken mešit, nás přivádí do jejich blízkosti. Barví naše duše svými odstíny, jejich bubny zní v tlukotu našich srdcí, vydechujeme jako flétny vzrušené štěstím hudby. Tyto zvuky povznášejí naši duši a tajemství odevzdání se Bohu nás okouzluje. Kouzlo těchto tajemství, která spěchají z hloubek našich vnitřních světů a šíří se do našich smyslů, v naší mysli vykresluje zahrady nebes a jeho proud se valí z našich rtů jako vodopád inspirace.

Toto kouzlo, rozpoznání tajemství odevzdání se Bohu, dosahuje vyšších úrovní požehnaných dní a nocí, kdy k nám proudí nekonečná hojnost a bohatství. Vše kolem nás tehdy stoupá k radosti, každý kout dostává svůj duchovní odstín a vzrušení duše, mířící k metafyzickým cílům, dosahuje svého vrcholu, či v termínech súfismu, naše duše dosahují nejvyšších nebes vyspělosti. Když slyšíme a nasloucháme tomu, co nás obklopuje, radujeme se jako děti na tržištích radosti. Zažíváme štěstí a radost svátečních dní.

V takovém světě proudí úsvit do našich domů dveřmi a okny jako očekávaný host; večer vstupuje do našich pokojů a usedá vedle nás jako milenec; noc na nás ulpívá ve shledání s naším Důvěrníkem; v každém údolí se k Němu v modlitbě pozvedají ruce otevřené darům, které od Něj přicházejí, přijímající metafyzické napětí silou duše s povzdechem a slovy: „stiskni mou ruku, Příteli, drž ji, protože to nemohu dokázat bez Tebe“.

V takovém světě modlitba zní jako hlas hymnů gulbang[1] a rozléhá se s dechem nebeských hloubek; vřelé osamění noci zahaluje naši duši jako hedvábí, tep bije vzrušením toho, komu se dostalo zvěstování. Někteří z nás možná dál vyslovují svou chválu, v dobrém i zlém, jako slavík, který zlomil své srdce, když chtěl nalézt dokonalý rytmus a nejdojemnější tón. Každý si brouká melodii s nekončící bolestí a radostí, neúnavnou láskou a nadšením, naslouchá chvění své duše a nechává ji slyšet i ostatní. Každý vzdychá v horečce lásky a nechává ji pocítit druhé. Ano, odrážejí nadšení svých duší a inspiraci svých srdcí, stali se hlásnicemi pocitů, které sdílejí všichni, a dokáží promlouvat o skrytých významech, které chceme vyslovit, ale nenacházíme slova.

Horizont včerejšků, zítřků a dnešků s takovou vírou a nadějí, život lásky a pochopení tajemství, která náležejí Bohu, dává takovou hloubku, že se každé srdce na oběžnici příštího světa halí do melodické harmonie emocí a idejí a osvobozuje se ze svazujících dusivých důsledků hmoty. Věřím, že nejsilnějším základem lidských vztahů, nejčistším zdrojem potěšení, vodotryskem vší lásky, touhy a důstojnosti je víra a naděje. Každý učedník srdce, který víry a touhy dosáhl, může prožít a pocítit okamžiky, v nichž se ocitá vně času a prožívá skutečnou hloubku všeho.

Nakolik dokáže člověk dosáhnout tohoto pohledu, natolik pociťuje bytí odlišně, hodnotí věci jinak a ztrácí své já v barvách, chutích a vůních projevů Věčnosti. Tyto atributy překonají vše a lidé díky nim mohou dosáhnout druhého bytí vzkříšením po smrti. V těch radostných hodinách, když vnitřní zrak směřuje k tomu, co je viditelným bytím věcí, pociťuje člověk radost bytí. Cítí, jak jej zaplavuje moudrost, oproštění od všech závaží. Vzdálené nebe sesílá tomuto srdci své dary, srdci, které žízní po lásce a spěchá v touze a citu. Všechna srdce, která žijí ve strachu, aby neshořela, jsou uhašena. Nebeské květiny kvetou díky záplavám darů, které vzývaly ve snech!

Někteří z nás možná nedokáží pochopit stav lidí víry a obzoru – to, co přichází po zápasu o překonání temnoty a úsvitu – vše se totiž děje v srdci, duši a citech. Jen ti, kteří žijí bezpočetným odhalováním života, hrdinové úsvitu a velkého zápasu, dokáží pochopit takovou lásku a nadšení, poezii a hudbu, které proudí do našich duší z Věčného. Ti, kteří nechápou tohle, nepochopí ani nás. Ti, kteří zůstávají vzdáleni tomuto životu, žijí v temnotě této vzdálenosti. Ti, kteří nalezli východisko, z něhož vidí pravdu takovou, jaká je, cítí vždy svůj dar, pijí z něj jako z řek ráje a svůj pozemský život žijí v Nebi.

Kdo ví, kolikrát budeme ještě hovořit o nekonečné potěšení a radosti, půvabu svátků a postních dní, vždy budeme ale naslouchat s potěšením a snažit se sdílet radost s ostatními!

[1] Gulbang je označení modlitebních textů některých súfijských bratrstev pocházející s perštiny.