Fyzický, historický a sociologický původ

Některé doby, podmínky a dokonce i místa jsou jako nitro, ze kterého se po nasycení určitými událostmi zrodí určité osobnosti.

Na začátku dvacátého století jeden významný myslitel konstatoval, že svět zažil pád „velkého nešťastného kontinentu, slavného státu a váženého, bezbranného národa." Slovy „velmi ušlechtilý národ, běda, byl zostuzen," vyjádřil M. Akif Ersoy, turecký národní básník a autor turecké národní hymny, svoji lítost nad zánikem tureckého národa a Osmanské říše.

Několik století předtím turecké kmeny vytryskly znenadání jako pramen z vysokých hor Střední Asie and z náhorních plošin a jako vlna za vlnou proudily na západ. Nejprve se usadily v Anatolii a postupně se staly dědici majestátní civilizace, v jejímž klidném, jasném stínu žila významná část světa žila po dobu 5 století. Jako tvůrci této civilizace postupovali dále až do srdce Evropy, protkávajíce země, které si podmanili, úžasnými díly civilizace. Ale podobně jako lidé, i civilizace a státy mají svoji přirozenou délku života, složenou z narození, mládí, zralosti, stáří a smrti, jako by byly vymezeny věčnou minulostí.

Jakékoli rozhodnutí učiněné v minulé věčnosti vzniká v rámci konkrétních důvodů a částečné svobodné vůle lidstva. Kdyby tomu tak nebylo, byli bychom oprávněně fatalističtí, neboť fatalismus odporuje mysli a logice, jakož i historickým, sociologickým, a dokonce i psychologickým pravdám.

Naše těla stárnou a sklání se ke hrobu. Tak jako nový den, který se s dětskou nevinností objeví na horizontu, zažíváme ráno mladosti, poledne zralosti a odpoledne stáří, načež se usadíme a odcházíme. Stejná věc se opakuje v jednotlivých obdobích, která probíhají v předem určeném systému. Civilizace a státy postupují stejným způsobem, ale zjevně závisejí na volbách a jednání svých zástupců.

Všechny historické události probíhají stejným způsobem a v podobném rámci, a tím nás něco učí. Všímáme-li si podobností mezi těmito událostmi, mezi rozvojem a úpadkem jednoho státu a jedné a jiné civilizace, můžeme odvodit přesné výsledky a získat cenné zkušenosti.

Při stanovení této univerzální pravdy nesmíme nikdy zapomínat, že lidské bytosti nejsou „organické” stroje, jak prohlašují materialisté. Mají své fyzické tělo a duchovní stránku, mnoho smíšených a záhadných pocitů, a také zvědavého a zvídavého ducha a rozum, díky němuž cítí velkou lítost kvůli minulosti a úzkost z budoucnosti. Kromě toho mají další zvláštní schopnosti, a také srdce, které lze naplnit pouze zvláštní „stravou””. Aby tyto bytosti mohly plnit svoji specifickou úlohu, povinnost a funkci a působit tak jako „lidé” a dosahovat opravdového štěstí, musí být vyživovány emocionálně a duchovně, psychicky a fyzicky. To znamená, že i když nemáme kontrolu nad žádným aspektem našeho narození a naší smrti, nemůžeme splnit mnohé své potřeby a žijeme v rámci určitého sociálního systému, každý z nás má svobodnou vůli řídit svůj život. Proto se zdá, že jsou to lidé, kdo tvoří historii lidstva. Jsme odpovědni za svoje činy a dostáváme, co jsme si zasloužili. To je rozdíl mezi historií lidstva a životem „přírody”.

Naše stará města

Naše stará města si získala všechna srdce svým vnějším vzhledem, vnitřní hloubkou, správnými proporcemi, vinicemi a ovocnými sady, které je obklopovaly, kaskádovitými potoky a svěží atmosférou. Očarovala všechny sny a omámila ty, kteří se v nich aspoň na chvíli zastavili.

Na města se snášela barevná světla z jiného světa; důvěrnost, láska a cit prýštily ze země a obyvatelé měst pociťovali v nitru města v každém okamžiku jedinečné přijetí. Tyto galerie krásy — města — byly koutem ráje, po kterém všichni silně toužili a do kterého se utíkali.

Na oduševnělých obličejích lidí a v okouzlujících proporcích domů jsme cítili, že se všechno klanělo božství a postupovalo v opravdové atmosféře v mezích vytvořených nebeskou inspirací tak, jako by smysluplně a symetricky, harmonicky a jasně plulo.

Zejména v pozdějších letech a přes četné chyby zaviněné zastaralými institucemi byla tato atmosféra s celou svojí krásou rozvíjenou vzdechy lásky a naříkáním, vášní neustále odváděnou až do extáze a duchovními radostmi, pro které mohly být radosti ráje zapomenuty, posledním cílem, kterého jsme mohli dosáhnout… [The Golden Period of Time, Izmir: 1994, 43–8]

Islámská civilizace zděděná Osmany pohlížela na lidstvo a život jako na jeden celek. Na jednu stranu považovala vědu za „světlo ducha” a chápala, že muži a ženy jako zástupci Boha na Zemi jsou oprávněni zdokonalovat svět prostřednictvím znalostí. Na druhou stranu založila svůj duchovní základ na dynamice a hodnotách islámu, čímž se projevila jako civilizace myšlení, srdce a ducha.

Tato civilizace viděla přírodu, podstatu vědy, jako místo, ve kterém se přírodní zákony projevují jako odvozené od Stvořitelovy Síly a Vůle. Nikdy nechápala vědecké „zákony” jako neslučitelné s islámem, který je kompletním a harmonickým systémem zákonů pocházejících od Stvořitelova atributu řeči. Na západě se věda oddělila od náboženství a přinesla více škody než užitku. Tento nesprávný přístup také omezil lidstvo na několik věcí, které muži a ženy vyráběli a používali, čímž je zbavoval všech ušlechtilých hodnot. Nedává lidskému životu žádný smysl, ale během okamžiku může zabít stovky tisíc lidí.

Islámská civilizace na druhou stranu přijala vědu jako projev náboženství na jiné úrovni. Spojením srdce a rozumu na úrovni jednotlivce a náboženství a vědecké znalosti na úrovni společnosti přinášela po staletí významné části lidstva opravdové štěstí. Ve svém monumentálním díle Introduction to the History of Sciences (Úvod do historie vědy) George Sarton rozdělil historii na chronologické úseky a každý úsek nazval podle vědce, kterého bylo možno s tímto obdobím ztotožnit. 350-leté období od osmého století až do druhé poloviny jedenáctého století nese pouze jména muslimských vědců: například období Harizmîho a Bîrûnîho. Sarton také uvádí jména stovek muslimských vědců, kteří ve svém období zanechali svoji stopu. Tito vědci nebyli odborníky pouze ve svých konkrétních oblastech, ani nebyli uvězněni v materialistických vzorcích, jak je to obvyklé dnes, ale byli odborníky v mnoha oblastech. Mnozí z nich byli také muži a ženami ducha, mysli a srdce. Podobně byla většina velkých súfijců matematiky, astronomy, lékaři, historiky a chemiky současně.

V polovině třináctého století islámská civilizace utrpěla veliký šok kvůli mongolské invazi. Díky své 500-leté historii byla však plná ducha, přírody a zásadní dynamiky díky životní energii proudící z jejích hlavních zdrojů a rychle se zotavila. Tentokrát islámská civilizace vyvinula nový obor šířící se z Anatolie do Evropy a získala u Osmanské říše větší lesk. Na začátku devatenáctého století se však její křídlo vědy zlomilo a její duchovní síla uvadla. Západ však přeměnil vědecké poznatky ve zdroj obrovské síly a vystoupil na cestu koloniální expanze.

Tento nový rozvoj lze velkou měrou přičíst určitým sociálně psychologickým faktorům vzniklým v období evropské renesance, nebo dokonce i dříve. Probuzení Evropy do materialismu a její hlad po materiálním bohatství vedly Evropany ke zkoumání bohatství světa. Moc, kterou získali prostřednictvím zeměpisných a vědeckých objevů a nových technologických objevů, je nakonec dovedla k světové dominanci. Hroutící se Osmanská říše tomu nemohla odolat. Po turecko-ruské válce v roce 1877, po první a druhé balkánské válce a po první světové válce to bylo hluboce cítit v každém tureckém domově. Nakonec se přidaly ještě okupace a rozdělení Anatolie.

Spolu se všemi těmito prohrami vedla zjevná oslnivá síla Evropy a její materiální převaha k utlumení principů víry počínaje vírou v Boha, který je pro muslimy smyslem stvoření a života. Islám se stal obětí degradace muslimů. Korán byl odsunut stranou a myšlení a srdce muslimů, jejich naděje a láska, nadšení a city byly paralyzovány. Ze zeměpisného a společenského hlediska začal muslimský svět připomínat zříceniny, ve kterých si sovy staví hnízda. Autor textu turecké národní hymny vyjádřil svoji lítost nad touto těžkou situací takto:

I became like an owl lamenting over the ruins,

Having seen this heavenly land in its fall.

If I had lived in the "Time of Rose," I would become a nightingale;

O Lord, if only You had brought me earlier!

(volný překlad: Stal jsem se sovou naříkající nad troskami, když jsem viděl tuto božskou zemi v jejím pádu. Kdybych žil v „Době růží“, stal bych se slavíkem; Ó, Bože, proč jen jsi mě sem nepřivedl dříve!)

Naše domy od minulosti do budoucnosti

Z našich starých, prostorných domů dříve vyzařovalo štěstí a vyrovnanost a byl z nich cítit smysl a mír. Světlo, které je obklopovalo, nám připomínalo spíše měsíce a hvězdy. Nyní se snažíme je zachytit v našich snech. Utěšujeme se sny o nich a žijeme s touhou ještě jednou tyto sladké sny uskutečnit.

Naše domy byly se svým vnějším a vnitřním vzhledem i s jejich obyvateli velice humánními, prostornými a svatými místy, široce otevřenými okolnímu světu. Při pozornějším pohledu to vypadalo, jako by v nich byl umístěn nebeský stánek s „huriskami" z Ráje a v atmosféře s rozptýleným světlem, která je obklopovala, byla cítit věčnost. Místnosti (selamlik), ve kterých byli přijímáni hosté, byly otevřeny vnějšímu světu a připomínaly místa důstojnosti a vzdělání, jakož i místa, ve kterých se zažívaly světské radosti. Oddělení harémů připomínala jeden z božských stánků a dervišských lóží. Synchronizace a propojení těchto teplých domovů s lidským duchem byla tak perfektní a smysluplná, že jejich obyvatelé naslouchali současně poezii minulosti a budoucnosti a cítili, jak se v jejich srdcích šíří myšlenka nesmrtelnosti … [The Golden Period of Time, Izmir: 1994, 31–6]